Posedlý obrazem, jak rozvířený podzimní roj mušek prudce “ucukne vzhůru“, zahlédl jsem při hledání těch nejpřesnějších slov zcela bezděčně Ivana Achera, jak pozoruje cuknutí vyrojených včel. A říkám-li bezděčně, znamená to: jeho báseň O tom, kdy se cukne roj jsem zcela jistě četl, to musím přiznat, svůj cyklus Rybí prsty mi před pár lety určitě posílal. Možná se to jeho “cukne roj” někde v mé paměti tiše uložilo a pak se mi při psaní vrátilo ozvěnou, kterou jsem nerozpoznal… Těžko říct, paměť se zásadně k ničemu nepřiznává. Ostatně, v rozpoložení, ve kterém jsem Ucukne vzhůru psal, jsem zapomněl dokonce i na to, že sám po sobě znovu opisuji slovo “vzhůru” v názvu (viz Zaostřit do vzduchu).
Zůstaňme tedy u toho, co je psáno: já můžu své “cuknutí” datovat nejdále do podzimu 2013, Ivan možná až do roku 1997. Netajím a zveřejňuji.
Ivan Acher
O tom, kdy se cukne roj
Zdá se že už na řadě
desátá je bída
jak i slepý cítí dlaně
těsně nad ramenem.
(z cyklu Rybí prsty, zřejmě už okolo roku 1997)