Cesta ke stánku pro denní tisk přinesla mi veliké poučení o mé proměně v čase. Ano, vyšla mi báseň v Lidových novinách – to se naposledy stalo před 21 lety. Ale tenkrát bych se byl asi šel hned sprovodit ze světa, protože pocit z nenapravitelně zničených strof a k nepoznání zpřelámaných veršů by mě při mých tehdejších absolutních nárocích uvrhl do nekonečné beznaděje. Teď jsem si jenom představil utahaného grafika, kterému jsou kolem půlnoci pochopitelně úplně u prdele nějaké podprahové pocity z mezer mezi seskupenými verši, a korektora, který vůbec nemá tušení, jak to vlastně všechno mělo vypadat. Co dnes znamená šest vynechaných prázdných řádků a devět špatně zalomených veršů?
Skoro (ale opravdu jen skoro) pobaveně jsem si tedy otevřel grafický program a písmem Františka Štorma, s nímž kdysi právě v Lidových novinách nepochodil (Lido, dnes zadarmo ke stažení), jsem si jen tak pro srovnání vysázel to, na čem mi kupodivu celkem dost záleželo… Před 21 lety jsme totiž neměli internet.
Související stránka: Ucukne vzhůru.