Včera jsem si v Psím víně přečetl zase něco pěkného o “hruškovském proudu”. To je, prosím, kdo to ještě nezná, ten “hruškovský mainstream”, který nám redakce Psího vína před pár lety s velkým důmyslem vynalezla, aby měla v české poezii proti čemu bojovat. A bojuje se opravdu poctivě, nevynechá se jediná příležitost (tedy jediné číslo Psího vína) k dalšímu uplivnutí.
Nyní je to zvlášť zajímavé, protože byl do hry uveden Pavel Kolmačka. Ten dostal za svou novou knížku od kritičky (Olga Pek) pochvalu, že onen “hruškovský proud”, nastojte: “překonává”. Máme to zřejmě pochopit tak, že to s Kolmačkou mohlo špatně dopadnout, ale naštěstí to s ním přece jenom tak špatně nedopadlo…
Docela by mě zajímalo literárněhistorické upřesnění, kdy se Kolmačka, který své první literární úspěchy zaznamenal dávno před Hruškou, ve svém vývoji tak zvrhl, že mu začal hrozit pád do “hruškovského proudu”. A když už se kritikům z Psího vína ten obrat tak zamlouvá, že se ve svém myšlení bez něj už neobejdou, mohli by pro potřeby nás ostatních konečně alespoň v jediné přesvědčivě vyargumentované studii vyjmenovat, kolik tady vlastně máme těch hruškovských epigonů (zřejmě bezpočet, když se o nich musí pořád mluvit), na kolik metrů dnes v knihovně vyjdou jejich vydané sbírky a které básnické postupy jejich nekalou činností obzvláště zplaněly. Jinak se totiž “hruškovský mainstream”, onen epochální vynález kritičky Sieberové, stává jen povinným zaklínadlem, podle kterého se pozná loajalita k určité redakci.
A přiznám se, že nejvíc bych ocenil důkaz, jestli s tím vším má opravdu (i když třeba jen bezděčně) něco společného Petr Hruška. Jestli totiž k tomu svému “hruškovskému proudu” nepřišel jako slepý k houslím, protože kdosi hodně moc potřeboval najít způsob, jak aspoň nepřímo vrhnout stín na jeho dobré jméno.
Rubriky