Tak už ze mě zase někdo veřejně dělá prosťáčka, a přitom nemá možná ani nejmenší tušení o tom, jaké jsou doopravdy moje postoje.
Oni ve mně ti teoretici vidí natolik politováníhodné myšlenkové nedochůdče, že mají potřebu mi dokonce opakovat svoji mantru “ani sebeuzavřenější autorské gesto se neodehrává bez vztahu ke společnosti”.
Jen jim nějak uniklo, že právě tohle celou dobu říkám. Že moje zdánlivě uzavřené autorské gesto je pro mě právě tady a teď tím nejpřiléhavějším druhem odpovědi na to, co mě ze všech stran obklopuje. Je to moje osobní sázka, kterou jsem zvolil i s vědomím pravděpodobné prohry.
Chápu myslím docela dobře, že někomu ona zlopověstná “autonomie” může připadat jako zaslepující matrix, “společenská konstrukce”, těsný chlívek, do kterého se umělec ve své svaté prostotě nechal ostatními uzavřít.
Nezbavím se ovšem podezření, že ti, kdo dnes mají potřebu “autonomii” tak kriticky demaskovat, nás ve skutečnosti chtějí zavést do ještě mnohem těsnějšího chlívka, mnohem zoufalejší “společenské konstrukce”. Nabízejí zatím jen vzdušné zámky, ale už teď se mi do nich vůbec nechce lézt.
Jsou tak současní a chytří, že proti nim přece jenom radši zůstanu zaostalý.