Před několika dny se v jedné diskusi na Facebooku kritik Karel Piorecký chopil slova a zaštítil se samotným Romanem Jakobsonem, aby ukázal, jak hluboko zapadl Bruno Solařík (jeho údajný “blábol” jde zde) do politováníhodné myšlenkové veteše ve srovnání s pronikavými kritickými duchy z A2.
Vzal jsem tedy do ruky Jakobsonovu přednášku Co je poezie? (1933–1934), abych si ověřil, jestli tam je opravdu něco proti Solaříkovi.
Upřímně říkám, že jsem tam nic takového nenalezl a Karel Piorecký by to možná měl upřesnit. (Asi by to ocenili i další účastníci oné diskuse, do níž se s odkazem na Jakobsona náhle vetřel dost nepříjemný katedrový odstup…)
Jakobson ovšem nemluvil do větru, byl souputníkem a kumpánem básníků, a tak jsem tam našel pár vět, které stojí právě dnes za ocitování:
“To, co zdůrazňujeme, není separatismus umění, nýbrž autonomnost estetické funkce.”
(Neleží právě tohle v žaludku dnešním kritickým vizionářům nejvíc?)
“Nabývá-li v slovesném díle básnickost, poetická funkce výrazu směrodatného, mluvíme o poezii. Ale v čem se projevuje básnickost? – V tom, že slovo je pociťováno jako slovo, a nikoli jako pouhý reprezentant pojmenovaného předmětu nebo jako výbuch emoce.”
A nakonec jedno krásné, velmi aktuální rozložení rolí:
“Rovněž nevěřte, potírá-li kritik básníka ve jménu pravdivosti a přirozenosti – ve skutečnosti zavrhuje jeden básnický směr, totiž jeden soubor prostředků deformujících materiál, ve jménu jiného básnického směru, jiného souboru deformačních prostředků.”
A to je, řekl bych, asi to nejpodstatnější, co nám říká Roman Jakobson o angažované poezii: není to opravdu nic víc než soubor prostředků deformujících materiál. Není to Pravda. Není to Projev Pravé Skutečnosti. Je to zase jen Stylizace.
A celá diskuse se vlastně točí v bludném kruhu otázky, zda kritici, kteří potřebují ze všech sil vydupat ze země nějakou tu nevídanou angažovanou poezii, nepřekračují svoje kompetence. Jakmile se totiž někdo opováží nesdílet jejich názor, hned z něj udělají zaostalce, kterému jaksi nedošlo, že všechno je jinak.
Ale jestli jsem si já sám z nového čtení Jakobsonovy přednášky odnesl nějaké opravdu zásadní poučení, shrnul bych ho do slov: BÁSNÍK SI V KAŽDÉ DOBĚ DĚLÁ, CO CHCE.
Související stránky: diskuse v A2.