Se čtečkou by se to člověku mohlo stát taky, ale nemělo by to ten půvab: při prchání na metro jsem si bleskurychle sáhl do knihovny pro něco na čtení.
“Jezdi rychle, přestupuj v nejnečekanějších momentech.”
Manael Víta Kremličky, próza z roku 2005 – už dlouho mě něco táhlo, abych se k ní vrátil.
“…maličkosti dní a titěry nocí, ozvuky a slova – tak proč naříkáš, pouhý povídko?”
O necelou hodinu později se ohlédnu od regálů knihkupectví POLÍ5, kdo to právě vstoupil do dveří.
“Odmítám se stále zařadit mezi takové lidi, pro které je ta největší zábava jezdit na hory.”
Byl to on.
“Hrajte si s představami, na rozdíl od nichž jsem člověk.”
Neodolal jsem a požádal Víta Kremličku, aby mi tohle setkání na mistě vepsal na titulní stránku.
“Zřejmě je nám každému jinak, ač naše konce jsou tytéž.”
Související stránky: Knihkupectví Polí5 – Snímky z představení podle Kremličkova Lodního deníku (2007).