Víc než sto třicet tiskových stran věnovaných básníku Zbyňku Havlíčkovi – to už je skoro regulérní sborník, “kolektivní monografie”. Texty se ale sešly bez jakékoliv motivace kulatým výročím (Havlíčkův život vymezují letopočty 1922–1969) nebo vědeckým úkolem. Z vnitřní potřeby přispěli jak lidé, kteří básníka osobně pamatují (Stanislav Dvorský, Petr Král, v tematickém rozhovoru i divadelník Ivan Vyskočil), tak autoři, kteří už ho vnímají jen prostřednictvím textů – Ondřej Klimeš, Josef Hrdlička, Jakub Řehák, Jiří Chocholoušek.
Pro mě se toto číslo revue Souvislosti stalo výzvou, abych konečně upřesnil některé úvahy, které už nosím v hlavě od poloviny 90. let. Zbyněk Havlíček byl totiž mezi těmi, kteří v časech “stalinské epochy” proti zaklínadlu socialistického realismu postavili zaklínadlo paranoicko-kritické metody.
Vysunout zde:
Vysunovací krása.