Včera byl poslední otevírací den čajovny Šen Nung v Nové Pace. Přetrvala tu víc než deset let – tedy nepravděpodobně dlouhou dobu, když uvážíme, jak malé město ji živilo.
Nemohlo to asi trvat věčně. A bezbariérový výtah, kterým bude čajovna nahrazena, prostě někde musel být. Jsou na to směrnice.
Ale “packou čajovnu, kde jsem pil úžasný zelený (mírně opojný) čaj…” (citát z dopisu nejmenovaného českého básníka) se podařilo odstranit jen z fyzické mapy města. V té druhé – řekněme “jemněhmotné” – mapě zůstane otištěna ještě dlouho.
Pro mě představuje kus života, ke kterému se budu vracet. Bylo zkrátka v Pace kam jít. Na čaj i na drobné zlomyslnosti, které si čajovník Šen Nung (Stanislav Vlačiha) skoro nikdy neodpustil.
Byly kouzlem toho prostoru.
Zeptejte se těch, kdo to pamatují…
(Kresba Apoleny Typltové zachycuje okamžik, kdy se Šen Nung blíží.)