Návrat do pochybností a nejistoty. Znovuprožití obav, zda nepřijde opět nějaké neočekávané vyrušení z pracovního soustředění a dílo nebude opuštěno v půli, nepřesvědčivé a torzovité. Na tento rozměr autorské úzkosti by neměla zapomenout žádná retrospektiva tvorby sochaře Ladislava Zívra (1909–1980), třebaže je to těžko splnitelný úkol: jak nainstalovat výstavu, aby návštěvník s napětím očekával, jestli vůbec něco přijde dál? 
Zvlášť když je tu ten paradox, že se Zívrovo dílo při zpětném pohledu zdá zcela dovršené a vnitřně logické. Působí to málem samozřejmě, že si české moderní umění našlo sochaře, který překlenul celé půlstoletí tak rozmanitou a přitom nezaměnitelnou řadou plastik. Pocit samozřejmosti ale může uzavírat dílo aktuálnímu vnímání a měnit ho prostě jen v kapitoly z dějin. Jestli je tedy něco u Ladislava Zívra důležité připomínat, pak je to právě nesamozřejmost a neustálé riziko každého kroku v jeho uměleckém vývoji.
Příležitost se nyní nabízela: v liberecké Oblastní galerii před nedávnem skončila výstava ze souboru Zívrových soch, který byl původně shromážděn loni v květnu k připomenutí stého výročí autorova narození.
číst celý text