„Ať ještě mluví! Ať ještě chvilku mluví!“
To se mi vrací vzpomínka na jeden večer v roce 2000. Místnost plná lidí, divadelníků a fotografů, kteří do Liberce přijeli z Moravy, aby zahájili výstavu ve fotogalerii. Bylo už po vernisáži, večer se pomalu „rozkládal“, když tu se najednou ve dveřích objevila – a ve dveřích také celou dobu zůstala – nápadně krásná dívka. 
Zjevení. Pokud to bylo přesně tak, jak si vzpomínám, přišla ve velké čepici, která jí dodávala vzhled pařížského výrostka. Znal jsem ji zatím jen málo: byla čerstvě jmenovanou ředitelkou liberecké Alliance française, rozkoukávala se v neznámém prostředí, všechno ji zajímalo, ale nedalo se příliš odhadnout, co zdejší frankofonní komunitě opravdu přinese. Její francouzština byla ovšem podmanivá, jiskřivá a živá, takže v tu chvíli zněla spíš jako z filmu než ze skutečnosti. Zatímco já jsem se pokoušel lámaně konverzovat, někteří z mých přátel úplně utichli a zaposlouchali se. Slovo nerozuměli, ale stačilo jim užívat si tu melodii, nechávat se jí unášet, a když pak začal náš rozhovor pomalu váznout, jeden z nich polohlasem zaprosil, ať to nekončí. „Ať ještě mluví, ať ještě chvilku mluví…!“
Mon très cher petit Lou…/Předrahá malá Lou… 6:53
Připomínám, že už je to pět let od chvíle, kdy Diana Fournier, ředitelka Alliance française, odjela z Liberce…
číst celý text