Pavel Ctibor píše: „Kéž lidé zůstanou loutkami. Loutky nemohou chytat ryby, to by jejich provázky musely směřovat dolů. Loutky jsou plachetnicemi, jen se svléknout.“
Vít Ondráček píše: „Nekazit lidem radost ze života, ale ani nepodpírat ten olbřímí, nestvůrný úsměv, houpající se gumově nad horizontem.“
D. Ž. Bor píše: „Napříště vyrostou ústa ze dvou koutků: pravý pozdvižený, výsměšný, levý pokleslý žalem: vprostřed se spojí v celistvý úsměv.“
Ty tři knihy se u mě potkaly ve stejném čase a zvláštně se mezi sebou propojují. Pavel Ctibor – Silentbloky (Dybbuk, Praha 2009), Vít Ondráček – Pootočené zrcadlo (Cherm, Praha 2009) a D. Ž. Bor – Plankty (Trigon, Praha 2009).