Trochu se to protáhlo.
Původně jsme s Jonášem Hájkem předpokládali, že druhá část rozhovoru v internetové revui A tempo bude následovat nedlouho po zveřejněné části první, ale nakonec z toho “nedlouho” vyšly dva měsíce. Zdržení ovšem padá na moji hlavu.
Od čtvrtka 11. prosince si tedy lze konečně přečíst dokončení našich rozmluv – o fascinaci slovem, o tzv. konkrétní hudbě, o intonaci a “zmutovaných autorských čteních”, o hudebních skladatelích Michalu Ratajovi, Martinu Smolkovi a Petru Kofroňovi, o hledání autority a o mizérii české.
Nabízím odsud přímé přepojení nebo alespoň drobnou ochutnávku:
Intonaci vlastně můžeme přiřadit k tzv. řeči těla, na kterou jsem si vzpomněl při tvém pojednávání slova stisk. Přečetl jsem si ještě jako kluk knížku Mluvíme tělem, a od té doby mne pozorování různých gest pronásleduje. Například ze způsobu podání ruky se dá údajně vyčíst vše od rozdání mocenských pozic až po určité rysy charakteru.
V tomhle mě vycvičila práce s divadelním souborem. Když herci nevěřili své roli, prozradilo je tělo. A čím víc se učím všímat si těchhle věcí, tím zklamanější jsem z toho, že to vůbec nedokážu popsat. Co ví literatura o těžišti těla? Skoro nic. V tomhle psaní za divadlem těžce zaostává. Srovnej si, jak chatrné prostředky má takový prozaik k vystižení výrazu obličeje, nemluvě třeba o držení páteře! Je to vlastně jen pár otřepaných výrazů, které se skoro stydíš použít. V řeči těla přitom hrají roli úplně nepatrné rozdíly, různá drobná uvolnění nebo napětí, přenosy váhy, pokrčení, natočení… Snad jenom u Geneta nebo Gombrowicze, a někdy u Handkeho, jsem se setkal s pasážemi, které nebyly popisně nudné, a přitom dávaly představu o těch často podprahových vjemech, jakými na sebe lidské bytosti neustále působí.