Člověka, který nemá soudnost, je nejlepší sledovat jako komickou figuru. Propadá se to sice na úroveň studentského humoru, kdy se tajně dělají čárky, kolikrát se potrhlý profesor zase zapomněl a převyprávěl svou tisíckrát slyšenou historku, ale někdy jiný způsob psychické sebeobrany prostě nezbývá.
Stačí jen konstatovat: Jiří Trávníček se opět vrátil na stránky Hostu se svými zápisky o románu. A opět s pocitem, že se nám málo navtloukal do hlavy tu svou jedinou pravdu, kterou o románu hlásá. Už v prvním pokračování jsme se samozřejmě dočkali nového upřesnění, v čem spočíval osudný omyl Joyceova Odyssea. Stranou zatím zůstává Robert Musil, proti kterému Trávníček jeden čas vděčně sbíral střelivo jakéhokoliv druhu, i kdyby to byly výroky Musilova zubaře. A copak se asi zase dozvíme o Proustovi?
Zdá se ovšem, že statistiku si budeme moci začít vést i na poli české literatury, neboť Trávníček se konečně odhodlal odkrýt zde vzorového škůdce. Už v minulém čísle Hosta jen tak jakoby na okraj poznamenal, že „psát ve stylu šedesátých let (například jako Věra Linhartová), je dnes možná větší „zpátečnictví“, než psát ve stylu Karla Poláčka“. Číslo nejnovější pak už přináší celý odstavec, ve kterém se o Věře Linhartové dozvíme, že její prózy jsou snad omluvitelné literárně rozkladnou atmosférou šedesátých let, ale jinak že je autorčin postoj – “dáma promine” – arogantní a že si měla počkat do chvíle, než ke svému exkluzivnímu prozaickému psaní „nalezne vypravěčsko-příběhový klíč“. Konec parafráze, ve které bohužel není žádné přehánění. A lze se obávat, že až se Trávníček proti Linhartové dost nažhaví dalšími podobnými argumenty, nezastaví se už ani před likvidátorským gestem: autorka jako Linhartová by neměla psát a tisknout.
Protože jestli je něco jisté, pak to, že Věra Linhartová na žádný „vypravěčsko-příběhový klíč“ rozhodně čekat nechtěla. V prvních povídkách něco takového dokonce snad i měla, ale z mnoha důvodů považovala za nutné se ho zbavit. To jí dnes Trávníček vyčítá v naprosté shodě s normalizační marxistickou kritikou, k jejímž hodnotám mívá až podezřele blízko. Zapomněl ale zmínit jednu podstatnou okolnost: Věra Linhartová nebyla a není autorkou bez čtenářů. Pro mnohé z nich se stala i tvůrčí inspirací, její texty jsou často citovány v mnoha překvapivých kontextech a žijí dalším životem. Přitom kdyby byla Linhartová psala tak, jak po tom volají její kritici, asi by nikomu z jejích čtenářů nestály její knihy ani za otevření. Ne všechno je totiž opravdu zajímavé, co baví Jiřího Trávníčka.
Redakci Hosta se ale jeho vkus zjevně zamlouvá čím dál víc. Nápadně se totiž množí úvodní slova, ve kterých si známí čeští prozaici stěžují, jak ukrutně trpěli při četbě Woolfové (Jan Jandourek v čísle 6/08) nebo bez okolků prohlašují o tzv. novém románu, že se to nedalo číst (Miloš Urban v čísle 7/08). Krátce: konec s literárním snobstvím, je čas pomstít se za příkoří! A křupanských formulací netřeba se báti, vždyť jeden z jejich nejaktivnějších šiřitelů má dnes na českém dvorku pověst předního literárního teoretika!
Související stránky: Věra Linhartová.