Několikrát se mi na ten dopis v posledních měsících vybavil, ale hledat jsem ho nešel. Až se mi teď sám připletl do ruky, když jsem se pustil do starých papírů za úplně jinou vzpomínkou.
„Vážený soudruhu, děkujeme za příspěvky, které jste zaslal k posouzení. K otištění je bohužel nevyužijeme. Námět povídky je sice zajímavý, špatný není ani způsob zpracování – vše ale v konečné podobě vyznívá velmi nepravděpodobně, až téměř s levným efektem.“
Datum 14. 8. 1986, podepsán vedoucí magazínu a kultury východočeského krajského týdeníku Pochodeň. Viditelně netušil, že „váženému soudruhovi“, jehož povídku odmítl, bylo v té době třináct.
Slátanina to musela být vskutku příšerná. Doteď mi z ní zůstal pocit něčeho až perverzního, a s tím spojená trapnost, při čem jsem se to v těch třinácti nechal přistihnout. Jak jsem mohl vymyslet a dokonce někam nabízet takový příběh? Copak by nějaký otec z neznámých důvodů držel několik let v temném sklepě svého vlastního syna, bránil mu vstupu na denní světlo a úspěšně tajil všem sousedům jeho existenci?
Skutečnost se ovšem nestydí brát nám i poslední zbytky soudnosti. „Velmi nepravděpodobně, až téměř s levným efektem“. Po případech Kampuschová a Fritzl by si dnes asi rakouská policie podobný literární výtvor zajela pro jistotu přešetřit.
Rubriky