Přesně na den letního slunovratu, 21. června 2007, jsme odehráli Lodní deník na Wolkerově Prostějově. Bylo to jako zlý sen. Naštěstí jsme krátce předtím zažili představení v Liberci a vzápětí ještě jedno na open-air festivalu v Hradci Králové, takže jsme se potkali i s diváky, kteří svou odezvou a zájmem (někdy dokonce neskrývaným nadšením) pomohli dát našemu představení život. V Prostějově zemřelo po prvních deseti minutách, pak už tam bylo všechno za trest. Následující výpisky ze 4. čísla Zpravodaje 50. ročníku Wolkerova Prostějova (22. 6. 2007) celou tu torturu dokumentují bezmála krok po kroku:
V Duze vznikla velice hustá atmosféra, nikoli však z nervozity soutěžících, ale z všude přítomné vlhkosti. Dámy se sušily papírovými ubrousky na toaletách a chvíli před představením Lodní deník, které se hrálo v neočekávaně příznačném mokrém prostředí, se Duha změnila v menší městské lázně.
(Irena Chmelová, Zpravodaj 50. ročníku Wolkerova Prostějova, pátek 22. června 2007, str. 1.)
Lodní deník je – ve své literární podobě – vyznání zmatkům dětství a klukovského dospívání. Vyznání dobrodružné četbě, spaní pod širákem, snům o ostrově pokladů, o Robinsonu s Pátkem a plavbě po řece Kongo. Knihu jsem četla kdysi kvůli recenzi pro Respekt a zdálo se mi, že ji musím tedy respektovat. Co já už dneska vím. V literární podobě je to dílo kompozičně neorganizované, výhrky slov a přívaly reminiscencí a asociací (omlouvám se – vzpomínek a souvisejících představ). Jevištní podoba – nutno říci – textu plně odpovídá, je stejně nerozhraničená a rozbíhavá jako Kremličkova kniha. Jenom si nejsem jistá, zda je to dobře nebo špatně. Možná není každá literární předloha vhodná k jevištnímu zpracování, možná je lepší některé texty jenom číst.
Nicméně: Když už se pracuje s literaturou, neškodilo by věnovat větší pozornost přednesu, Vít Kremlička je přece jenom básník a jeho jazyk není jazykem všedního dne. Podobné otázky tanou člověku nad superrealistickým přístupem k fyzické akci jako jsou pády (promiňte – k nadskutečným hnutím), k práci s rekvizitou (to je snad srozumitelné) i s jevištním znakem (to asi srozumitelné není, ale není to dáno cizími slovy, spíše tím, že mám na mysli veslo, které je ale pádlem, a ten, kdo je u vesla, nepádluje po ani proti proudu spádu představení, ale spíš jen tak míchá guláš). Nebo – abych byla spravedlivá, tážou se: Najdeme poklidnou zátoku?
Divák ji v představení najde za předpokladu, že se nebude snažit jít s dějem a jevištním tvarem, ale oddá se proudu myšlenek a představ, pak se mu ovšem může stát (a nejspíš stane), že to budou myšlenky a představy vlastní. Pokud to tvůrcům nevadí, budiž. Jenom nevím, co si divák má počít se špatným svědomím z toho, že inscenaci neusleduje, odpadne, ztratí se, zabloudí a usne.
(Alena Zemančíková, Zpravodaj 50. ročníku Wolkerova Prostějova, pátek 22. června 2007, str. 3.)
První na rozbor přišlo představení studentů ze souboru Mimo patro, kteří nám předvedli Lodní deník od Víta Kremličky pod vedením Jaromíra Typlta. Po krátkém úvodu a zhodnocení od Aleny Zemančíkové byly publiku položeny otázky na tělo, zda pro ně bylo představení přehledné a srozumitelné. Většina diváků se shodla na tom, že pro ně to srozumitelné nebylo. Díky tomuto pocitu a „odsouzení“ publikem se začalo hlouběji rozvažovat nad tím, co jsme měli možnost shlédnout. Co se dělo se spacáky, jak tento znak fungoval? Jak tam fungovalo pádlo? Bylo to čitelné? Byl to signál toho, co máme sledovat? Pánem situace byl ten, kdo měl pádlo (takříkajíc byl u vesla), ale vždy to tak nefungovalo a diváka to mátlo. Bylo užití rekvizity čistě technické, nebo neslo nějaký další význam? Vznikl určitý „divadelní chaos“ díky dvojímu asociativnímu způsobu, který nám nedal divadelní klíč. Divák si při představení kladl mnoho otázek, které nebyly zodpovězeny a ani nebylo odůvodněno, proč to je tak, jak to je. Sám režisér prohlásil, že si jako divák na divadelních představeních tyto otázky obvykle neklade, a také nikdy necítil potřebu ptát se, o čem ta která inscenace přesně je. A tak ani tomu, co se v Lodním deníku objevuje, nepřikládal žádný význam, prostě stavěl představení tak, aby je to bavilo. Kromě špatné pochopitelnosti, co se na jevišti děje, zde byla připomínka i k tomu, jakým způsobem nám byl text sdělován. Naléhavý tón, který se neměnil, neměl ten správný účinek. To pak pan Maršálek zkoušel dokumentovat i názornou ukázkou.
(Irena Chmelová, Zpravodaj 50. ročníku Wolkerova Prostějova, pátek 22. června 2007, str. 8 – upraveno stylisticky i fakticky, aby se zaznamenané shodovalo s tím, co režisér na místě opravdu řekl.)