Vzpomínám si, že v době, kdy jsem ještě četl Tvar (před patnácti lety?) bylo velmi populární jméno Typlt. Výtvory tohoto člověka a humbuk kolem něho mi naprosto připadly samoúčelné, svrchovaně hloupé – přece jsem však tehdy toužil věřit, že i dnes kolem mne se děje něco velkého, co jsem znal z minulosti. Člověk je tak uzpůsoben, že i malinká věc, která se děje přímo v jeho okolí, mu přijde velká jako gigantická událost, jež se stala dávno a daleko. Typlt, po němž už dnes neštěkne ani pes, se pro mne brzy stal symbolem toho velkého pochopení, které jsem prodělal někdy v devatenácti letech: že malost, bezvýznamnost zůstává malostí a bezvýznamností, byť by se mi stala přímo pod nosem, kdežto za velikostí a velikým významem je třeba daleko a obtížně putovat, protože je zcela výjimečná a září k nám jenom z dálek a velkých dob.
Napsal Boris Cvek v březnovém čísle esejistického časopisu Téma.
Číst celý text Borise Cveka Proč nečtu současnou literaturu.