Co s vámi dělá soudobá hudba?
(na podzim roku 2005 jsem odpovídal na anketu ostravského časopisu Protimluv, a protože na odpovědi prozatím není co měnit, nechávám ji tady tak, jak vyšla)
Nepřestávám si připomínat, nad čím se nepřestával podivovat John Cage: že totiž většina lidí odchází z koncertu stejně zabedněná, jako na něj přišla. „Skoro nikdo si neuvědomuje, co by pro něj hudba mohla udělat.“
Jestli Cageovi dobře rozumím, může člověk během těch obvykle několika desítek minut, kdy hudba zaznívá, znenadání ztratit půdu pod nohama, anebo ji znenadání najít: pokud už ji pod nohama má, znenadání ji najde, a pokud ji nemá, ještě o ni znenadání přijde. Znenadání jako zničehonic. Zničehonic jako teď-nebo-nikdy. Příště už neopakovatelná příležitost ke skoku tam, odkud jsem se právě odrazil… Nevím, plácám, počítám se pořád mezi zabedněné. Ale vím, že hudba pro mě i tak už hodně udělala. A ta soudobá zvlášť.
Hodně znalců mě asi polituje, když se přiznám, že pro mě evropská hudební tradice začíná být opravdu živá až od okamžiku, kdy poprvé zaznělo Svěcení jara. Je to další moje zabedněnost, protože dobrá hudba samozřejmě nemá datum vzniku – vždycky je nečekaně nová a neuvěřitelná. Uznávám. V soudobé hudbě ale dokážu líp rozpoznat, kde ještě pořád nejsem: uvnitř tónu (Scelsi), uvnitř rytmů (Reich), uvnitř zkratek (Xenakis), uvnitř šumění (Cage)… Anebo konečně venku z toho všeho?
Připadám si se svými jednoslovnými hesly protivně povrchní, a proto se ani nebudu pokoušet vymýšlet je pro Kofroně, Smolku, Adamíka, Rileyho Cactus Rosary, Stockhausenovo Stimmung nebo Are You Experienced? Davida Langa, nemluvě třeba o Hendrixovi, Fenneszovi nebo Goebbelsovi. Nebo o Einstürzende Neubauten, kteří mi několikrát asi zachránili život.
Kdybych neměl možnost slyšet hudbu všech zmíněných – za ty další, neprávem opomenuté, musím určitě rychle jmenovat ještě Janáčka –, nevím, jestli bych vůbec začal tolik vnímat vnitřní pnutí uvnitř svého vlastního „materiálu“: uvnitř slova. Skoro nikdo si totiž neuvědomuje, co by pro něj slovo mohlo udělat. Svým tónem, rytmem, zkratkou, šuměním… Když si ho nechávám drhnout v ústech, zní mi opravdu jako soudobá hudba. Pradávně soudobá.
Mým snem je niněra.
(Využijte okamžitého přepojení: Einstürzende Neubauten, Petr Kofroň, Martin Smolka, Giacinto Scelsi…)